Práce v rádiu naplňuje Jitku Slezákovou už přes dvacet let. Pět let působila jako šéfredaktorka Českého rozhlasu (ČRo) Pardubice a poté se vrátila zpět k moderování. Dnes ji uslyšíte v Dobrém dopoledni na ČRo Pardubice a její hlas poznáte i v mnoha rozhlasových reportážích. Svou práci by neměnila.
Co tě vedlo k práci právě v rozhlase?
Původně jsem vystudovala pedagogickou fakultu, ale sklony k veřejnému vystupování jsem měla od útlého dětství. Moderovala jsem veškeré akce na škole a účastnila se různých soutěží. Po vysoké škole jsem vyučovala hudební výchovu a literárně-dramatický obor na základní umělecké škole, ale pořád mi něco chybělo. Potom přišel rok 1990 a vznik soukromého rádia v Hradci Králové. Přivedl mě tam kamarád a bylo rozhodnuto. Už jsem zůstala. Tenkrát vlastně nikdo pořádně nevěděl, jak se „dělá“ soukromé rádio. Učili jsme se metodou pokus omyl. No a pak už mě omrzelo pouštět písničky a reklamy, tak jsem se zašla podívat do rozhlasu a už tam zůstala…
Je něco, čeho lituješ? Změnila bys nějaké rozhodnutí během kariéry?
Nedá se říct, že bych litovala. Jen jsem byla jeden čas příliš posedlá prací a myslela jsem si, že beze mě by rádio spadlo. A potom přišel nový ředitel a moje vzdušné zámky se částečně rozpadly. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Tenkrát jsem si uvědomila, jak moc je pro mě důležitá rodina. Bez ní by se mi tenkrát zhroutil celý svět. A dnes jsem ráda, že to tak dopadlo.
Co je naopak tvá nejzajímavější zkušenost?
Nejzajímavějších zkušeností bylo víc. Moc si užívám přímé přenosy z různých míst Pardubického kraje. Je to trochu adrenalin, technika selže, přesto si musíme nějak poradit. Třeba na tajemném hradě Svojanov jsem se opravdu bála. A když jsem stála na pódiu ve Vysokém Mýtě nebo v Moravské Třebové a úplně zaplněné náměstí nám tleskalo, tak jsem měla opravdu krásný pocit.
Kde všude si tě můžou posluchači naladit, v jakých pořadech tě uslyšíme?
Uslyšíte mě, pokud si naladíte ČRo Pardubice, tedy frekvenci 104,7 FM. Moderuji Dobré dopoledne. A když nejsem na vysílacím pracovišti, běhám s mikrofonem po Pardubickém kraji a natáčím reportáže. Většinou jsou to příjemné věci o tom, co se komu v kraji povedlo. Slyšet mě můžete také na všech regionálních stanicích při vysílání pořadu Kontakt v osm večer, Hobby magazínu nebo v Pochoutkách. Teď nově jednou za měsíc vysílám i pro děti, které ladí Rádio Junior.
Co z toho tě baví nejvíce?
Myslím si, že s blížící se padesátkou se mi daří stále lépe uspořádat si věci tak, aby mě bavilo rádio jako celek. Takže jeden týden moderuji a druhý si od toho ráda odpočinu a rozjedu se natáčet nějakou reportáž na druhý konec kraje. Byly doby, kdy jsem byla stále jen na vysílacím a zpětně musím říct, že člověk trochu ztratí kontakt s vnější realitou. Samozřejmě mi vychází velmi vstříc náš šéfredaktor Zdeněk Novák, který moje projekty podporuje.
Jak probíhá tvůj běžný pracovní den?
Záleží na tom, jestli je „vysílací“ nebo „natáčecí.“ Když vysílám Dobré dopoledne, jsem v osm ve studiu a v devět už „míchám“ našemu zprávaři zprávy, a pak už se rozjede program pro naše posluchače. Některé reportáže si natáčím do svého vysílání sama, máme tam soutěže, telefonáty posluchačů, my naopak voláme známým osobnostem a po jedenácté přichází host a s ním si povídám o všem možném. Kvalitou matrací počínaje a spalničkovou epidemií konče.
A co tedy ten „natáčecí“ den?
Pokud nevysílám, mám na každý den naplánovanou cestu za zajímavým člověkem. V poslední době mě nadchla šperkařka z Horky u Chrasti, farmářka z Rodinné farmy v Luži a v neposlední řadě kominík, se kterým jsem vylezla až na komín a sledovala, jak ho vymetá. To vše samozřejmě se zapnutým mikrofonem. Výsledek si mohou posluchači poslechnout v pořadu Kdo umí, ten umí na vlnách ČRo Pardubice a Dvojky.
Co považuješ za nejnáročnější ve tvém oboru?
Nejnáročnější je vždycky to, když se učíš něco nového. Jak se dnes říká, musíš vystoupit ze své komfortní zóny do zóny zcela neznámé. A protože nikdo učený z nebe nespadl, ze zkušené moderátorky je rázem nováček. V mém případě se to týká hlavně technických novinek, které často úplně rozhodí naučené postupy. Je to jako když jezdíš autem a najednou ti řeknou, že jednička je čtyřka a volant je na druhé straně. Ale už jsem si dávno zvykla, že nestačí jen přemýšlet o tom, co a jak řeknu, ale i o tom, co kde zmáčknu. Mozek ti v rozhlase prostě nezakrní…
Máš do budoucna nějaký sen, který by sis chtěla splnit?
Moc ráda bych načetla nějakou dobrou audioknihu. Třeba pro lidi, kteří jedou v autě na výlet. Nějaký příběh, klidně i pohádku. Aby jim to zpříjemnilo cestu. To by mě bavilo.